Měl jsem možnost číst kázání jednoho kolegy, které si připravoval na dnešní den. Byl v něm krásný postřeh: Jakub ani Jan by se jistě tolik nehrnuli na první místa, kdyby věděli, že jsou vyhrazena dvěma lotrům. Sice to vyžaduje velký kus teologické imaginace, abychom si Ježíšův kříž propojili s jeho slávou či trůnem, ale ta námaha stojí za to. Správné místo, po kterém bychom pak měli toužit, tudíž není po pravici ani po levici, ale u paty kříže, u Ježíšových nohou spolu s Marií – jak ostatně právě apoštol Jan později pochopil.
Ježíšův kříž nás tedy vybízí k pokoře, která je osvobozující. Ale nás žene dopředu něco docela jiného: máme strach, abychom o něco nepřišli. Kdo dřív přijde, ten dřív mele, říkalo se kdysi. Moderní věda na to má dokonce odborný pojem: jde o syndrom strachu ze zmeškání čili FOMO. Chceme mít co nejvíc, zajistit si výhody, rozmnožit to, co už máme. Nevidíme přitom, že jmění zotročuje a nechápeme, co nám Ježíš říká, protože zatímco my strkáme hlavu do chomoutu, on nás chce osvobodit.
A přitom my považujeme právě majetek za záruku svobody. Kdo má auto, kreditní kartu, stabilní příjem, kdo si může zaplatit pojištění a zdravotní péči, ten má volnost pohybu a může si dopřát to, co chce. Ale je to svoboda? Spíš jen její slaboučký odvar, pouhý závan toho, co Bůh ve skutečnosti nabízí. Nejde tedy o to zatracovat osobní majetek a hlásat radikální chudobu nebo přerozdělení statků. Jde hlavně o to nezaměnit tu rozbryndanou omáčku konzumní reality za opravdové sousto svobody. Ježíšovo slovo je jako silný doušek životabudiče, proto pálí a může se zdát, že je zcela protichůdné našim představám a touhám. Proto spíš než o osvobození mluvíme raději o „výkupném“. Jako když někoho unesou zločinci. Jenže když dojde k únosu, výkupné nezajistí novou svobodu, ale jen vrátí věci do původního stavu. Naproti tomu Ježíš přichází s něčím zcela novým. Jeho „výkupné“ je nejen cenou za vytržení naší duše z otroctví smrti, ale také a především silným a životodárným zvěstováním svobody, kterou objeví jedině ten, kdo mu uvěří.
V tom však právě bývá největší obtíž: čím víc máme majetku, tím míň máme důvod a sklon někomu věřit. Proto nám připadá, že ta Ježíšova svoboda nás přijde docela draho: museli bychom se zříci toho, co máme, všech svých jistot. Jenže odevzdat všechna svá aktiva je pro nás totéž jako otroctví! Vidíme tedy, že hranice mezi svobodou a otroctvím je nečekaně tenká. Úplným paradoxem pak je, že zatímco otroctví si lze koupit, svobodu nikoli – a proto je tak vzácná. Nezíská ji ten, kdo zaplatí, ale ten, kdo uvěří!
29. neděle v mezidobí – B
Koloděje, 21. 10. 2018
Moje kázačky 