Nastala dlouho očekávaná chvíle: doba postní, doba čekání je u konce. Zazněly zvony a nastal jásot nad Kristovým vzkříšením. Je přirozené radovat se z vítězství – ale radost se nemusí projevit jen tímto vnějším způsobem. Radost může být tichá. Vždyť i zmrtvýchvstání Ježíšovo se odehrálo nenápadně a zcela beze svědků. Nečekaně a uprostřed noci se naplnila naděje mnohých pokolení. Spravedliví všech věků čekali na tento okamžik. Dnes se Bůh znovu ujímá člověka, kterého stvořil.
Tak sláva! Ale když pomine jásot, skončí oslava a hosté se rozejdou, co nám zbude? Ano, vlastně, víra… Ale k čemu je víra? Bývá pramálo zábavná, ani najíst se jí člověk nemůže. Proto jsme náchylní k jednomu pokušení. My všichni, lidé dnešní doby a někdy trochu unavení křesťané, máme sklon vyměnit víru za jistotu. Je to částečně vinou neblahého dědictví minulých staletí, která v dětinské radosti z vědeckých objevů odložila víru do muzea jako nepotřebné harampádí. Všichni chceme jistoty. A čím víc je chceme, tím méně jsme schopni sami od sebe aspoň trochu jistoty poskytnout svým bližním. Protože když chci druhého ujistit svou přítomností, když chci dodržet, co slíbím, nutně tím omezím vlastní svobodu. Spoléháme na jistoty všeho druhu, o které se opírá tento svět a zapomínáme na jednu věc, totiž že jistoty jsou křehké. Nesnesou chvění, natož pak země- třesení.
Život člověka, když skončí dětství a uplyne mládí, je provázen neustálým ztrácením jistot. – Omlouvám se za ten pesimistický výrok a hned to uvedu na pravou míru: život člověka je čas zrání ve víře. Neexistuje prakticky nic, co by tomuto zrání tak či onak nemohlo napomoci. A zejména ztrácení jistot je přímo luxusní příležitostí cvičit se v bdělosti. Proto Kristus vybízel své učedníky „zůstaňte a bděte“.
Věděl, že jejich dosavadní jistoty jeho smrtí pominou. Ale to, co zůstává, je víra, která vyrůstá z bdělosti jako jarní květinky ze záhonu.
Obracím se nyní především k vám, Vítku. Křest, který přijmete, je totiž programovým odložením pomíjivých jistot a přimknutím se k víře v Krista zmrtvýchvstalého. My všichni se spolu s vámi radujeme z tohoto objevu. My všichni jsme vděční, pokud jsme tak či onak mohli přispět k tomu, že vaše víra uzrála a vydala plod rozhodnutí. My všichni jsme spolu s vámi na cestě obrácení, změny.
Pokusím se nyní shrnout to, co jsem chtěl říci, do několika jasných slov. Svět nabízí jistoty, Kristus nabízí bdělost a víru. Jaká je největší jistota tohoto světa? Že jednou umřeme – jediná jistota je smrt. A jaká je víra křesťanů? Že právě nad smrtí Kristus triumfoval, že jeho kříž je klíčem k bráně podsvětí.
V životě každého z nás přijde okamžik, kdy se svět zachvěje a všechny křehké jistoty vezmou za své. Kéž právě v tu chvíli zůstaneme bdělí, kéž právě tehdy se osvědčí naše víra, dosud možná přišlápnutá v koutě mezi všemi těmi skálopevnými pseudopravdami. Kéž se právě ve chvíli smrti dokážeme opřít o Kristův kříž, vyjít mu vstříc a pozdravit jej jako vítěze a zachránce. Amen. Aleluja.
Moje kázačky 