„Ne! Ne a ne! Žádný koukol se vytrhávat nebude!“ Jen málokde v evangeliu najdeme tak jasné odmítnutí. A přitom se nejedná o nějaký zločin či nemravnost, kterou by bylo třeba odsoudit. Naopak, služebníci to myslí dobře: Pane, půjdeme a ten ošklivý plevel vytrháme! Proč tedy tak příkré napomenutí? Protože ti nadšenci chtěli prosazovat dobro násilím. A ono to nejde. Přesto to my lidé stále znovu a znovu zkoušíme. Prosazujeme za každou cenu to, o čem se my domníváme, že je dobré. A stále znovu a znovu klameme sami sebe, když se pokoušíme prohlásit za dobré to, co nás zrovna zajímá a co se nám líbí. Tak se stane, že člověk nejen často ubližuje druhým, ale uškodí mnohdy i sám sobě. A pak se ptáme, proč Pán Bůh nezakáže zlo. Vždyť by nás musel smést s povrchu zemského všechny do jednoho!
Od nepaměti se lidé ptali, odkud se vzalo zlo. Filosofové osvícenství pak z této otázky učinili přímo jakýsi skřipec, na který se pokoušeli napnout křesťanského Boha. Ale otázka, která pálí a trápí lidská srdce, přece zní trochu jinak: Kdo mi ukáže, co je pro mě dobré?
Když slyšíme Ježíšova podobenství, žasneme nejprve, jak úžasně jednoduše dokáže podat ty nejsložitější otázky. A podobně jako minulou neděli, i dnes máme dokonce k dispozici vysvětlení, které si vyžádali Ježíšovi učedníci. Tak hurá do toho: „Ten, kdo rozsévá dobré semeno, je Syn člověka, pole je svět.“ Dobrá, Ježíš mluví sám o sobě, on je to, do rozsévá – počkat, Ježíš přece neměl v ruce pytel zrní a nerozhazoval ho kolem sebe. Takže semeno je Boží slovo, Ježíš je ten, kdo učí a káže. Nějak se nám to začíná komplikovat, ale zatím jsme to zvládli. Ale teď to přijde: „pole je svět“? Svět je cizí, svět, to nejsme my. Svět je zlý, ale zasloužíme spíš politovat! Aby to podobenství projevilo svou sílu, musíme si to zaseté pole představit ve svém vlastním srdci. Co z toho vyplývá? Jednak radostná zvěst, že člověk je úrodná půda. Když se zaseje dobře, vzejde dobrá úroda. Také ale víme, že se v nás stále znovu objevuje plevel – hřích, sobectví, lenost. A nejde jen tak vyrvat! Proto musíme být sami k sobě milosrdní. Což o to, řeknete si, to by mi šlo. Ale pozor! Milosrdenství je pravý opak zla. Kdo je milosrdný, tomu zlo zůstává cizí. Milosrdenství nemá nic společného se lží, s lakováním černé na růžovo. A proto bych sobě i vám rád vytyčil následující program: buďme milosrdní sami k sobě, aby nám zlo zůstalo cizí!
Moje kázačky 