V modlitbě duše zkrásní.

Moji drazí,

V dnešní slavný den bych chtěl mluvit o modlitbě. Ale nejdřív něco o jeskyních. Vzpomínám si, jak jsem kdysi jako dítě četl v nějakém časopise o jeskyňářích. Odborně se tomu říká speleologové. Co to je? To jsou lidé, kteří prozkoumávají jeskyně. Divný koníček, řeknete si asi. Ale který kluk nebo holka by netoužil podívat se občas do jeskyně? Snad to máme v sobě uloženo ještě od těch dávných dob, kdy si lidé ještě neuměli postavit dům a tak bydleli v přístřešcích nebo právě v jeskyních.

Představme si tedy na chvíli, že jsme jeskyňáři a naši touhou je objevit novou velkou dutinu ve skále, skalní dóm, jak se někdy říká. Možná jste něco takového viděli v Moravském krasu nebo někde u Berouna. Jeskyňář se prodírá úzkými průrvami, tunely a komíny. Občas musí použít kladivo, aby si cestu trochu rozšířil. Nedbá na vlhkost, špínu ani na tmu, ale vytrvale postupuje. A potom – spíš sluchem než zrakem, protože baterka na ten prostor nestačí – zjistí, že našel, co hledal. Že se najednou může rozběhnout, tančit a křičet radostí.

Co, funguje to? No, asi nejsme rození speleologové. Ale snad si to dokážeme aspoň představit. Nakonec i pro turistu je to strhující podívaná, zvláště když je jeskyně vyzdobena krápníky a patřičně nasvětlena. Ale mně jde hlavně o ten prostor a radost z objevu.

Poslechněme si nyní, co zpívá Bible v Písni písní: „Můj miláček se ujímá slova a říká mi: Vstaň, moje milá, moje krásko, a pojď! Hle, už přešla zima, déšť přestal a minul. Květy se objevily na zemi, přišel čas ke zpěvu, vrkání hrdličky je slyšet po kraji. Zrají plody fíkovníku, poupata révy voní. Vstaň a pojď, moje milá, moje krásko, pojď! Moje holubičko ve skalním úkrytu, v dutině srázu, ukaž mi svoji tvář, ať slyším tvůj hlas, vždyť tvůj hlas je líbezný a půvabná je tvoje tvář.

Možná si ještě pamatujete na ten koncert v době postní, kdy jsme měli příležitost vyslechnout skladbu „Membra Iesu nostri“ od D. Buxtehudeho. Právě tam je tento text zhudebněn a vztahuje se na Krista, který také vystupuje z hrobu jako ze skalního úkrytu, jako z dutiny srázu – a co dřív bylo pohřební jeskyní, stává se nyní dómem, v němž se jásavě rozléhá zpěv a modlitba.

Ano, modlitba. Kvůli tomu to celé vykládám. Modlitba je totiž něco jako úsilí jeskyňáře, který se statečně prodírá bahnem, tmou a drsnými skalami každodennosti. On ale nedbá na protivenství, protože ví, že tam někde se může otevřít prostor, který se rozezní a zazáří a v kterém jeho duše zkrásní. Ano, v modlitbě duše navzdory svým hříchům zkrásní, když na ní pohlédne její Milý, Kristus vítězný a Vševládný!